Změna volebního systému

Mýtus většinového volebního systému
Jan Rychlík, historik, vysokoškolský profesor
28. června 2006, Lidové noviny

Polemika

Už od počátku devadesátých let přesvědčuje Občanská demokratická strana veřejnost o údajné větší spravedlivosti většinového volebního systému s jednomandátovými volebními obvody, přičemž k této kampani se krátkozrace občas připojují i někteří politici z ČSSD.

Kolem většinového volebního systému se přitom postupně vytvořilo několik mýtů: většinový systém je prý spravedlivější, zajišťuje prý přímou vazbu mezi voliči a zvoleným poslancem a konečně: zajišťuje prý jasnou vládní většinu, a tudíž i politickou stabilitu. Naposledy o tom psal Petr Havlík ve svém článku Změňme volební systém. Získáme tím stabilitu (LN 26. 6.) Jaká je ale realita?

Kouzla s volební geometrií

U většinového systému s jednomandátovými volebními obvody musí občan odevzdat svůj hlas vždy v tom obvodě, kde má trvalý pobyt a kde je zapsán do voličského seznamu. Většina obyvatelstva, která se zajímá o politiku, má celkem jasnou politickou orientaci, a tíhne proto stabilně ke konkrétní politické straně. Volební kampaně a konkrétní programy ovlivňují tyto voliče jen minimálně. Protože ale sympatie k politickým stranám jsou zpravidla dány též sociálním postavením voličů, není těžké předem zjistit, která politická strana zvítězí v tom či onom volebním obvodu.

Existuje-li velký volební kraj, jako je tomu u systému poměrného zastoupení, pak i hlas odevzdaný pro stranu v tomto kraji menšinovou má svou váhu. To ale u většinového systému neplatí, protože tam hlas odevzdaný menšinové straně fakticky propadá.

Vládnoucí strana má navíc možnost stanovit hranice volebních obvodů tak, aby tam, kde se sympatie voličů pro hlavní politické strany prolínají, vhodně „rozředila“ koncentraci voličů opozice. „Opoziční“ voliči se prostě „přimísí“ v každém obvodu k většinovým voličům vládní strany, takže nakonec v žádném volebním obvodě takovéhoto regionu nebude zvolen opoziční kandidát, byť v součtu všech obvodů dostala opoziční strana většinu hlasů.

Možnost občanů postavit se proti takovéto volební geometrii je přitom minimální. Jinak řečeno: u většinového systému nezáleží ani tak na tom, pro kterou stranu hlasuji, ale spíše na tom, jak jsou nastaveny hranice volebních obvodů a kde bydlím.

V Británii, kde se volí podle většinového systému, je většina volebních obvodů takzvaně jistých, to znamená, že se s ohledem na složení obyvatelstva předem ví, která strana v nich zvítězí.

O vítězi voleb ve skutečnosti rozhoduje jen několik málo volebních obvodů, především ve Skotsku, které má díky dohodě o parlamentní unii z roku 1707 relativně větší počet poslanců v Dolní sněmovně, než by mu podle počtu obyvatel náležel. Protože ale na mnoha místech je předem jasné, kdo vyhraje, v mnoha volebních obvodech sympatizanti tradičně menšinové strany k volbám vůbec nechodí. Není ostatně třeba chodit pro příklad až do Británie: stejně to vypadá i u nás při senátních volbách.

Ještě nižší volební účast

Z toho, co bylo řečeno, jasně vyplývá, že většinový systém vůbec není spravedlivější než systém poměrného zastoupení. Stoprocentně to pak platí o jednokolovém volebním systému, ve kterém vítězí ta strana, která získala i jen relativně nejvíce hlasů: zde totiž ve skutečnosti poslanec nemá důvěru většiny voličů svého obvodu, a to dokonce ani těch, kteří ve volbách hlasovali.

Většinový systém by nadto vytěsnil z politického hřiště malé politické strany. Z tohoto hlediska by skutečně zřejmě nastolil větší stabilitu, jenže je nutno se ptát za jakou cenu: takto dosažená většina by totiž nereprezentovala vůli většiny všech voličů a účast na volbách by se ještě dále snížila. ČSSD by ostatně neměla podlehnout iluzi, že systém dvou stran by byl i pro ni výhodný: počet „jistých“ obvodů by působil s největší pravděpodobností ve prospěch ODS.

Zavedení většinového systému, především v případě, pokud by byl jen jednokolový, by tak mohl znamenat „věčnou“ vládu ODS a trvalou opozici ČSSD. Parlamentní volby by potom měly asi takový význam, jaký měly v letech 1948 až 1989.

„Zavedení většinového systému, především v případě, pokud by byl jen jednokolový, by mohlo znamenat „věčnou“ vládu ODS a trvalou opozici ČSSD“

Komentáře jsou uzavřeny

---