Většina radních došla k názoru, že není třeba podporovat umění, protože sami dokáží nejen hrát, ale i posoudit, který kus má být uveden a který ne. Proto se jedna rozsáhlá produkce realizuje samotnými radními. Otázku, kým jim tento grant byl udělen nechme v tuto chvíli stranou. Zpěvohra je originální, má několik dějství a dokonce i několik časových úrovní. Minulost, přítomnost a budoucnost. Žánr není zcela jasný, ale kolísá od frašky k tragedii.
První jednání – minulost
V devadesátých letech se bez náhrady zrušil starý divadelní zákon, aniž
byl ovšem nahrazen novým, který by definoval zájem společnosti a státu na
kultuře, definoval kulturní instituce a způsob jejich fungování
i financování. Prosadil se také názor, že divadla a většina dalších
kulturních institucí už nemají být státní , ale převážně městská a
stát si ponechal financování pouze několika málo vybraných institucí,
aniž bylo uvedeno do praxe více zdrojové financování, běžné ve
většině zemí EU. Vše ostatní přešlo pod města, ovšem bez pravidel.
zatím však fungoval starý, možná v něčem nepružný systém
příspěvkových organizací, který uměleckým institucím dával jistotu
přežití a zaručoval kontinuitu práce. Začala však spontánně a
přirozeně vznikat také divadla nová, nové skupiny a nový kvas a stará
košile už náhle nestačila, tím spíše, že zůstala pouze jedna kasa. Na
scéně se objevil první herec a hybatel děje, tehdejší radní pro kulturu
Igor a navrhl transformaci divadel. Děj se zahustil, zápletka se začala
rozvíjet a přišly první bouřlivé diskuse. První jednání však skončilo
vítězstvím hrdiny radního, transformace zvítězila a realizace nabrala na
síle, aniž ovšem brala v potaz materiál Divadelního ústavu, tedy odborné
veřejnosti, který si radní nechali vypracovat. Tam navržená kriteria
hodnocení projektů i směřování divadel podle několika kategorií nebyla
nikdy realizována. Vždyť kus musí být jednoduchý a děj vždy rozplete a
posune ten , kdo ví jak na to. Tak se např. přehlédlo, že některá
divadla,. která sídlí v pronajatých budovách budou muset ukončením
činnosti příspěvkové organizace uzavřít s majiteli budov smlouvy nové.
Divadlu Archa tak vzrostl nájem o 500% a dnes platí soukromému majiteli
budovy, ve které hraje z veřejných peněz téměř pět milionů ročně.
Z víceletého grantu pak odpočítává… ale to už by diváky nudilo,
nebudeme počítat. Navíc hrdinové tehdejší doby neohlídali právní formy,
takže nabídli „transformovaným“ subjektům formy pro ně málo výhodné
a vzbuzující otázky, jak se mohou financovat za stávajících pravidel. Po
určitých turbulencích a zápletkách a konflikty mezi radními a
veřejností, nastává jisté zklidnění situace, dochází ke kompromisu a
vzniká dokonce kulturní koncepce a poradní pěvecký sbor, který harmonizuje
občasné falešné tóny. Posunujeme se do přítomnosti.
Dějství druhé – přítomnost
Nové volby přivedly na scénu nové hrdiny. V bílém obleku vstupuje mladý
a pohledný radní pro kulturu Milan se svými pobočníky, rádci a
vykonavateli příkazů. Diváci se mají na co těšit. Akční hrdina rázně
ruší pěvecký sbor, a kasičku rozděluje na čtyři části. Do první
překvapivě zařazuje umělecké podnikatele, vydělávají hodně, protože
jsou šikovní, asi proto, že náš hrdina jednou nahlédl do Bible a spatřil
tam větu- Kdo má, tomu bude přidáno, kdo nemá, všechno ztratí. Po takto
šťastném rozhodnutí se dá čekat zahuštění děje, neboť následovat
bude rozval kulturních institucí. No, bude veselo a diváci se nebudou nudit.
Hrdina rovněž ovládá komunikaci a žánr se lehce stáčí do oblasti
absurdního divadla, kdy se opakují stále stejné repliky a každý si vede
svou, zejména ovšem představitel hlavní role. (Kostým mu sluší).
Nechtěně se mu ovšem povede spojit všechny umělce (samozřejmě až na
úspěšné podnikatele) a druhé dějství nabírá na obrátkách. Dokonce
dochází k masové scéně před radnicí, kde hrají všichni umělci
-statisté kusu. Shromáždí se a naznačují, že mají také svá lidská a
umělecká práva. V napjaté situaci zasedá sbor radních a nastává
komická vložka této části hry. Většina jednotlivých herců, obsazených
do rolí radních zde deklamuje své opovržení vůči statistům, někteří
vzrušeně navrhují celou kulturní kasičku vysypat do větších kas jiných
odborů. Tuto část oživují hezké reakce statistů, kteří pronikli na
výsostné území magistrátu. Někteří ovšem během projednávání omdlí
a jiní zvracejí na přilehlých toaletách. Část z nich přitom nabyla
dojmu, že se děj hry posunul mnohem dále do minulosti, do časů vlády
jedné strany. Ovšem – v této situaci přijíždí náš hrdina hezký
radní Milan v bílých šatech na bílém koni a celou situaci dramatickým
zvoláním zachraňuje. Peníze si nedám vzít. Jsem radní přes kulturu a
peníze uchráním pro své kamarády. Jsem přece akční hrdina. Následuje
vydechnutí a zklidnění situace, po kterém závěrečné hlasování radních
definitivně zamítá požadavky statistů. Ovšem, až na jedno dílčí
vítězství. Pěvecký sbor bude možná obnoven a bude tedy svým jemným
doprovodem podbarvovat jednání třetí.
Dějství třetí – budoucnost
Ve vzrušené části jednání druhého zazněl hlas hrdiny, který oznámil,
že všechny kasičky magistrátu se přesypávají do velké kasy zvané tunely
pod Prahou aneb beton v Praze.
To je sice jiná zpěvohra magistrátu, ale všechno souvisí se vším. Možná
to bude i příští název kusu. Praha v této hře bude zastavena
komunikacemi, které odříznou od sebe jednotlivé části např. Břevnova ,
Suchdola a dalších čtvrtí. Lidé, přidušení smogem a odříznutí od sebe
jednotlivými komunikacemi už by se stejně k sobě nedostali a tak budou
sedět doma, sledovat akční zprávy na Nově a krásné hrdiny a hrdinky ,
kteří se jim budou objevovat na krásných a velkých obrazovkách. Kulturu
už nikdo nepotřebuje . Nad tím vším se bude linout zpěv Kleopatry ,
podbarvený zanikajícím tichým hlasem pěveckého sboru a do mrtvých oken
bude narážet vzducholoď úspěšného podnikatele v kultuře Petra
Kratochvíla a očesávat poslední pahýly stromů, které zůstaly.
Hra končí zpěvem hymny. A to je ta krásná země, země česká, domov můj.