Pražský magistrát dostal dlouholetý umělecký grant

Většina radních došla k názoru, že není třeba podporovat umění, protože sami dokáží nejen hrát, ale i posoudit, který kus má být uveden a který ne. Proto se jedna rozsáhlá produkce realizuje samotnými radními. Otázku, kým jim tento grant byl udělen nechme v tuto chvíli stranou. Zpěvohra je originální, má několik dějství a dokonce i několik časových úrovní. Minulost, přítomnost a budoucnost. Žánr není zcela jasný, ale kolísá od frašky k tragedii.

První jednání – minulost
V devadesátých letech se bez náhrady zrušil starý divadelní zákon, aniž byl ovšem nahrazen novým, který by definoval zájem společnosti a státu na kultuře, definoval kulturní instituce a způsob jejich fungování i financování. Prosadil se také názor, že divadla a většina dalších kulturních institucí už nemají být státní , ale převážně městská a stát si ponechal financování pouze několika málo vybraných institucí, aniž bylo uvedeno do praxe více zdrojové financování, běžné ve většině zemí EU. Vše ostatní přešlo pod města, ovšem bez pravidel. zatím však fungoval starý, možná v něčem nepružný systém příspěvkových organizací, který uměleckým institucím dával jistotu přežití a zaručoval kontinuitu práce. Začala však spontánně a přirozeně vznikat také divadla nová, nové skupiny a nový kvas a stará košile už náhle nestačila, tím spíše, že zůstala pouze jedna kasa. Na scéně se objevil první herec a hybatel děje, tehdejší radní pro kulturu Igor a navrhl transformaci divadel. Děj se zahustil, zápletka se začala rozvíjet a přišly první bouřlivé diskuse. První jednání však skončilo vítězstvím hrdiny radního, transformace zvítězila a realizace nabrala na síle, aniž ovšem brala v potaz materiál Divadelního ústavu, tedy odborné veřejnosti, který si radní nechali vypracovat. Tam navržená kriteria hodnocení projektů i směřování divadel podle několika kategorií nebyla nikdy realizována. Vždyť kus musí být jednoduchý a děj vždy rozplete a posune ten , kdo ví jak na to. Tak se např. přehlédlo, že některá divadla,. která sídlí v pronajatých budovách budou muset ukončením činnosti příspěvkové organizace uzavřít s majiteli budov smlouvy nové. Divadlu Archa tak vzrostl nájem o 500% a dnes platí soukromému majiteli budovy, ve které hraje z veřejných peněz téměř pět milionů ročně. Z víceletého grantu pak odpočítává… ale to už by diváky nudilo, nebudeme počítat. Navíc hrdinové tehdejší doby neohlídali právní formy, takže nabídli „transformovaným“ subjektům formy pro ně málo výhodné a vzbuzující otázky, jak se mohou financovat za stávajících pravidel. Po určitých turbulencích a zápletkách a konflikty mezi radními a veřejností, nastává jisté zklidnění situace, dochází ke kompromisu a vzniká dokonce kulturní koncepce a poradní pěvecký sbor, který harmonizuje občasné falešné tóny. Posunujeme se do přítomnosti.

Dějství druhé – přítomnost
Nové volby přivedly na scénu nové hrdiny. V bílém obleku vstupuje mladý a pohledný radní pro kulturu Milan se svými pobočníky, rádci a vykonavateli příkazů. Diváci se mají na co těšit. Akční hrdina rázně ruší pěvecký sbor, a kasičku rozděluje na čtyři části. Do první překvapivě zařazuje umělecké podnikatele, vydělávají hodně, protože jsou šikovní, asi proto, že náš hrdina jednou nahlédl do Bible a spatřil tam větu- Kdo má, tomu bude přidáno, kdo nemá, všechno ztratí. Po takto šťastném rozhodnutí se dá čekat zahuštění děje, neboť následovat bude rozval kulturních institucí. No, bude veselo a diváci se nebudou nudit. Hrdina rovněž ovládá komunikaci a žánr se lehce stáčí do oblasti absurdního divadla, kdy se opakují stále stejné repliky a každý si vede svou, zejména ovšem představitel hlavní role. (Kostým mu sluší). Nechtěně se mu ovšem povede spojit všechny umělce (samozřejmě až na úspěšné podnikatele) a druhé dějství nabírá na obrátkách. Dokonce dochází k masové scéně před radnicí, kde hrají všichni umělci -statisté kusu. Shromáždí se a naznačují, že mají také svá lidská a umělecká práva. V napjaté situaci zasedá sbor radních a nastává komická vložka této části hry. Většina jednotlivých herců, obsazených do rolí radních zde deklamuje své opovržení vůči statistům, někteří vzrušeně navrhují celou kulturní kasičku vysypat do větších kas jiných odborů. Tuto část oživují hezké reakce statistů, kteří pronikli na výsostné území magistrátu. Někteří ovšem během projednávání omdlí a jiní zvracejí na přilehlých toaletách. Část z nich přitom nabyla dojmu, že se děj hry posunul mnohem dále do minulosti, do časů vlády jedné strany. Ovšem – v této situaci přijíždí náš hrdina hezký radní Milan v bílých šatech na bílém koni a celou situaci dramatickým zvoláním zachraňuje. Peníze si nedám vzít. Jsem radní přes kulturu a peníze uchráním pro své kamarády. Jsem přece akční hrdina. Následuje vydechnutí a zklidnění situace, po kterém závěrečné hlasování radních definitivně zamítá požadavky statistů. Ovšem, až na jedno dílčí vítězství. Pěvecký sbor bude možná obnoven a bude tedy svým jemným doprovodem podbarvovat jednání třetí.

Dějství třetí – budoucnost
Ve vzrušené části jednání druhého zazněl hlas hrdiny, který oznámil, že všechny kasičky magistrátu se přesypávají do velké kasy zvané tunely pod Prahou aneb beton v Praze.
To je sice jiná zpěvohra magistrátu, ale všechno souvisí se vším. Možná to bude i příští název kusu. Praha v této hře bude zastavena komunikacemi, které odříznou od sebe jednotlivé části např. Břevnova , Suchdola a dalších čtvrtí. Lidé, přidušení smogem a odříznutí od sebe jednotlivými komunikacemi už by se stejně k sobě nedostali a tak budou sedět doma, sledovat akční zprávy na Nově a krásné hrdiny a hrdinky , kteří se jim budou objevovat na krásných a velkých obrazovkách. Kulturu už nikdo nepotřebuje . Nad tím vším se bude linout zpěv Kleopatry , podbarvený zanikajícím tichým hlasem pěveckého sboru a do mrtvých oken bude narážet vzducholoď úspěšného podnikatele v kultuře Petra Kratochvíla a očesávat poslední pahýly stromů, které zůstaly.

Hra končí zpěvem hymny. A to je ta krásná země, země česká, domov můj.

Komentáře jsou uzavřeny