Zlý sen

Od dětství mám ráda vlaky. Naše chalupa leží hned vedle trati a cesty, která jednokolejku křižuje. Máme tady závory, které sloužily spíše místním, když potřebovali kdysi projet s fůrou sena. Zatroubili na nádraží, které je od nás vzdáleno asi sto metrů, a staniční zvedla závory.

Jako děti jsme v parných létech hasily malé ohýnky, které se rozhořely, když projela pára, a dodnes máme rádi motoráčky, které už neodmyslitelně patří ke zdejšímu životu. Kousek od nás jsou pak velké závory, protože tam je hlavní cesta a provoz s přibývajícími auty stále sílí. Třebaže se za léta od mého dětství mnohé změnilo, naštěstí vlak a všechno, co k němu patří, zůstal. Letos jsme se ale dozvěděli zatím nepotvrzenou novinu. Příští rok by měla stanice zůstat bez personálu, oboje závory se odstraní a nahradí automatem, který bude blikat a zvonit, když pojede vlak. Lístky si budeme kupovat ve vlaku. Nejdříve jsme tomu nechtěli věřit. Takže náš život už není lidským životem, žijeme už jenom kvůli ekonomice? Musí se prý šetřit. Kdo to spočítal? Je to vážně levnější? A pro koho?

Pro dráhy? Ušetří se tolik na pár lidech? Je vůbec dobré šetřit na lidech, kteří zajišťují provoz? A co bude se zaměstnanci drah, kteří u nich prožili celý život a odsloužili desítky let? Kam půjdou na vesnici, kde není práce? Stanou se nejspíš příjemci dávek ze státního rozpočtu, tedy z daní nás všech. Přitom veřejná doprava je důležitá a měla by být prioritou všech stran. Ostatně boj s nezaměstnaností mají v programech všechny strany. Dráhy jsou akciovou společností v majetku státu. Takže stát chce na jedné straně bojovat s nezaměstnaností, na druhé ale ústy svých zástupců pomáhá likvidovat pracovní místa. My všichni pak budeme žít v odlidštěném světě, kde místo lidí budou blikat světla a budeme rušeni neustálým hlukem.

A kolik nehod přibude? Shodou okolností jsem za dobu výkonu svého poslaneckého mandátu psala ministrovi a dvěma generálním ředitelům drah kvůli krásné secesní vile v sousední vesnici, která je v majetku drah a od roku 1989, do kterého sloužila jako rekreační zařízení, se pomalu rozpadá. Mohla drahám přinést v prodeji (byl a stále je o ni zájem) nejméně milion. Všichni oslovení mne ­ujistili, že o majetku vědí (a to není jediný případ) a že se na prodeji pracuje. Za chvíli už nebude na čem a dráhy přišly o peníze i majetek. Kolik měsíců či let provozu stanic mohl zajistit nepotřebný majetek, o který se nikdo nestará? Je však jistě důležité ušetřit na lidech. Konečně budou peníze na automaty a my už nepotkáme lidi, ale jenom stroje. Lidské vztahy, vazby, život, to všechno časem skončí, někdo to tak rozhodl.

V noci jsem měla sen: seděla jsem na krásné staré židli uprostřed pole, na kterém leželi různí lidé. Já jediná jsem si svou židli uchránila. Kolem pole byla instalována světla a tak, jak se měnily barvy na semaforu, lidé vstávali a zase si lehali. „Proč to děláte?“ Zeptala jsem se svého souseda. „Stejně nemáme co dělat, řekli nám, že je to důležité, tak to děláme.“ Vtom se ke mně blíží člověk s pilou. „Co chcete?“ ptám se. „Jdu vám podříznout nohy u židle,“ říká. „K čemu vám to bude?“ „Mám takový úkol, je obrovská nezaměstnanost, tohle je to poslední, na čem je ještě možné pracovat, všechno ostatní už je zlikvidované.“ „Co za to dostanete?“ „Zatím nic, ale slíbili, že kdyby se ještě nějaká židle našla, podříznu ji já. Nebojte, v Asii novou židli vyrobí za pět haléřů.“ Chlapík vzal pilu a podřízl mou židli, spadla jsem na zem mezi ostatní a probudila jsem se.

Napadlo mě, že se mi možná zdálo i to, že lidé z malých nádraží odejdou, a mocně se mi ulevilo. Přece tu ještě nevládnou stroje, ale zdravý rozum. To celé byl jenom zlý sen.

Komentáře jsou uzavřeny